Interview @Klasika Plus

Ondřej Soukup: To experience something, rather than just to play ‚correctly‘

Zdroj: Klasika Plus a Daniel Pinc

„Mým dirigentským hrdinou je Jakub Hrůša.“

„Kdyby básník v životě nic nezažil, nemá o čem básnit.“

„Dirigent musí existovat v každé chvíli ve třech časových osách.“

Každoroční a ostře sledovanou akcí festivalu Pražské jaro je tzv. „Debut“. Jedná se o platformu pro dirigenty na začátku kariéry, kteří mají příležitost předvést svůj um s profesionálním orchestrem. Letos se Debut Pražského jara uskuteční přesně za dva měsíce 18. května ve společnosti tělesa Prague Philharmonia a sopranistky Simony Šaturové, z podstaty věci však bude příslovečná zář reflektorů upřena zejména na dirigenta a tím je pro letošek Ondřej Soukup, mladý umělec s rozsáhlými zkušenostmi ze zahraničí. KlasikaPlus.cz s ním přináší rozhovor.

Ondřeji, je to pro mě až k nevíře, ale když zavítáme na stránky našeho portálu KlasikaPlus.cz a zadáme vaše jméno do vyhledávání, nevyskočí s vámi ani jeden jediný článek (podotkněme, že jich na portálu jsou tisíce a tisíce…). Je to jistě do nějaké míry shoda okolností, protože aktuálně působíte v pražském i v libereckém divadle, nicméně pravdou je, že vaše léta uměleckého dospívání jsou významně spjata se zahraničím, konkrétně Londýnem a Kodaní… Otázka na úvod zní: Máte tušení, proč vás vedení Pražského jara oslovilo s nabídkou Debutu? Nebo jinak: Pochvalte se! Čím je vaše cesta zajímavá nebo jiná než v případě vašich souputníků?

Pražského jara se asi budete muset zeptat sám… Moje cesta je asi opravdu do značné míry specifická – obvykle český dirigent vyrůstá v Čechách… Člověk když žije v zahraničí, pozná různé kultury, speciálně v Británii se setká i s mnoha dalšími kulturami, tak jsem měl možnost tam leccos hudebního i mimohudebního navnímat…

Pak samozřejmě platí, že v Londýně na Royal College of Music máte možnost se potkat se spoustou světových muzikantů – ne že bych se chtěl vychloubat, ale ta škola je už několik let žebříčkově první na světě a to uvažujeme i newyorský Juilliard… Takže tam ti učitelé a profesoři jsou opravdu top. Člověk si taky může leccos vyzkoušet – měli jsme možnost dirigovat orchestr Anglické národní opery nebo i BBC Symphony Orchestra. Možnosti (a v Dánsku to bylo v jejich kontextu podobné) jsou opravdu obrovské. Člověk nasbírá, co všechno se dá dělat jinak… Jsem za tyto příležitosti velmi vděčný.

Možná že Pražské jaro zaujala kombinace zmíněných věcí, navíc v létě 2024 jsem měl i nějaký úspěch na soutěži (Ondřej Soukup je laureátem mezinárodní dirigentské soutěže Ionel Perlea – pozn. red.), tak ta možná také hrála roli.

Pamatujete si okamžik, kdy vám z Pražského jara sdělili, že vás chtějí pro Debut? Jak to proběhlo?

Bylo to tak, že pan dramaturg Josef Třeštík mi volal – já jsem si v tu chvíli zrovna vařil čaj v kuchyni. Zeptal jsem mě, zda bych měl zájem, tak jsem samozřejmě řekl, že ano.

Vzpomenete si, co to bylo za čaj?

Černý sypaný. (úsměv) Kupodivu jsem si sypané čaje nezačal vařit v Anglii, ale až v Dánsku.

Váš Debut Pražského jara se uskuteční 18. května v Dvořákově síni Rudolfina. Když se podíváme do nedávné minulosti, tak debut za rok 2023 patřil Aleně Hron, dnes šéfdirigentce Jihočeské filharmonie, debut roku 2024 zas Jiřímu Habartovi, aktuálně designovanému šéfdirigentovi Filharmonie Hradec Králové. Nabízí se tedy myšlenky o tom, že Debut skýtá potenciál významného kariérního posunu (byť realita je pochopitelně složitější). Berete pražskojarní vystoupení jen jako další ze svých profesních úloh, nebo je vnímáte jako příležitost s přidanou hodnotou? Dirigent by pochopitelně v ideálním případě měl být připravený vždy stejně dokonale a neměl rozlišovat stylem: na toto se připravím víc, na toto míň…

V první řadě věc vnímám jako obrovskou poctu, mít možnost vystoupit doma na top festivalu (i ve světovém měřítku) je zkrátka skvělé… ohromná čest být ve společnosti těch nejlepších orchestrů, sólistů, dirigentů, včetně mých hrdinů Jakuba Hrůši a Antonia Pappana. Festival svojí prestiží přitahuje pozornost spousty lidí, nicméně se připravuju stejně jako na jiná vystoupení; kariérně nekalkuluju.

Stejnou přípravou na jakýkoli projekt chci udržet svůj vnitřní standard. Život mi už ukázal, že jakákoli příležitost může mít dalekosáhlé následky; i situace, ve kterých člověk nečeká, že by se mohlo stát něco zásadního, můžou přinést velké možnosti. Vliv může mít i zdánlivě nenápadná záležitost, ale i přesto je to pro mě hlavně o tom vnitřním standardu, profesionalitě a odpovědnosti jak k hudebníkům, skladatelům tak i k divákům.

Na rozdíl od rudolfinských vystoupení Hron a Habarta, Jan Sedláček loni dirigoval v Obecním domě. Vás čeká opět Rudolfinum. Kdybyste si mohl svobodně vybrat, volil byste si pro svůj debut spíše Dvořákovu, nebo Smetanovu síň?

Zajímavá otázka. Festival Pražské jaro je historicky velice spjatý se Smetanovou síní…

… doplním: mimo jiné proto, že jeho erbovní dílo, Smetanova Má vlast, vždycky zní při zahájení festivalu…

… ano, přesně tak… tedy Smetanova i Dvořákova síň jsou dvě krásné možnosti, ale sám za sebe bych si to užil i tam i tam – každá síň má svoje kouzlo.

Můžu dodat, že v Rudolfinu už jsem dirigoval. Můj český profesionální debut se tam odehrál v roce 2021, kdy jsme s Komorní filharmonie Pardubice hráli v rámci festivalu Mladá Praha.

Když jsem jako dítě chodil na koncerty, chodil jsem do obou síní – mým snem ale bylo, přiznám, hlavně Rudolfinum… nicméně sen, zdá se, pokračuje; pražskojarního vystoupení se už nemůžu dočkat!

Doplním, že ve Smetanově síni jsem ještě nedirigoval, pouze jsem asistoval panu dirigentovi Jacu van Steenovi.

Opravdu žádnou z možností nepreferujete?

Myslím, že z pohledu zvoleného repertoáru budeme tam, kde máme být.

Hraje pro vás nějakou roli to, že ředitelem orchestru Prague Philharmonia, se kterým vystoupíte, je Pavel Trojan mladší, někdejší Debutant Pražského jara? Nepochybně se na vás přijde podívat…

Jestli přijde, tak budu strašně rád… Mimochodem, nedávno jsem se koukal a vypadá to, že koncert je už skoro vyprodaný, což mi dělá velkou radost.

Ale zpátky k panu Trojanovi: I tím, že byl historicky prvním debutantem, by pro mě byla velká pocta, kdyby tam mohl být. Rád si s ním kdyžtak po koncertě popovídám.

Koncert akcentuje dvě „věci“: Ameriku a tanec. Dramaturgie z děl Coplanda, Barbera, Dvořáka a Ginastery působí „na první dobrou“ docela divoce. Jste jejím autorem vy sám?

Můžu se zeptat, proč to na vás působí divoce? (úsměv)

Hlavně v tom smyslu, že kromě Dvořáka nejde o zrovna nejhranější autory. Ta jména běžný divák úplně nepotkává…

Dobře… Souhlasím, že koncert akcentuje Ameriku a tanec, ale dovolil bych si přidat ještě jedno téma – hrozně mě baví tvorba koncertních programů –, které bych dokonce považoval za nejpodstatnější: Hodně jsem si přál, aby program měl hodně mladé energie. Při Debutu se představuje mladý dirigent nebo dirigentka a pro mě bylo důležité, aby tento fakt byl repertoárem reflektován. Pokud jsou některé skladby trochu „divočejší“, jak říkáte, tak je to určitě záměr.  

Jak byste dramaturgii přiblížil běžnému posluchači?

Program je v podstatě rozdělený na dvě části. Jedna má opravdu obrovskou energii: Začneme u Coplanda a jeho Čtyř tanečních epizod z baletu Rodeo a skončíme u Ginasterových Čtyř tanců z baletu Estancia. Uvnitř programu je pak intimnější, tišší hudba; druhá skladba je Barberovo Knoxville: Léto roku 1915 a po pauze zahrajeme Dvořákovu Suitu A dur, která také má do určité míry nádech tance, ale slyšíme zde i nostalgii, podobně jako v Barberovi.

Můžeme zmínit i některé další aspekty programu: Ginestera má letos 110. výročí narození, také nějakou dobu studoval s Coplandem. A ještě, tři z hraných skladeb (všechny kromě Dvořáka) byly napsané v rámci tří let. Spojitostí bychom našli hodně; když mám možnost se podílet na dramaturgii, rád díla takto zajímavě splétám. Výsledná dramaturgie vznikla spoluprací s panem Třeštíkem.

Na koncertu si myslím každý najde to své, posluchači uslyší velice pozitivní hudbu a místo bude dokonce i pro hudební humor.

Měli bychom se ‚dotknout‘ také paní Simony Šaturové, která zpívá sopránové sólo… Ze soupisu děl není úplně snadno znát, kterého díla se vlastně umělecky účastní…

Je to ten Barber a jeho Knoxville: Léto roku 1915. I na spolupráci s ní se moc těším.

Co pro vás bude nebo prostě je měřítkem úspěchu koncertu?

Dnes máme velice pokročilé technologie a existují nahrávky živých koncertů nebo i studiové. Vždycky se snažím, aby divák, který přijde na živý koncert, zažil něco jiného než na cédéčku. Mým cílem na každém koncertu tedy je, abych v posluchači vyvolal nějaký pocit v tom okamžiku koncertu. Nemusí to být nutně tak, že neustále pozorně poslouchá; každý na koncert chodíme z jiného důvodu. Vyvolat vzpomínky, být chvíli ve svém světě, nechat se fascinovat zvukem orchestru nebo některého hráče… Něco zažít! Ne jen hrát správně.

Kdykoli koukám na partituru Ginastery, který nám koncert zavře, vždycky slyším námahu pracovníků na polích v Argentině – tak v tomto případě bych si třeba přál, aby divák skutečně vnímal ten jejich pot při práci. Nejde z mého pohledu o to, aby zvuk byl vždycky dokonale uhlazený – chtěl bych hlavně vystihnout charakter hudby, aby si divák odnesl zážitek.

Už jsme sice naznačili, že působíte i v tuzemských kulturních institucích, nicméně do jaké míry se v příštích letech vidíte v Čechách? Vlastně sám sebe přeruším… Můžu se zeptat: Bydlíte aktuálně v Čechách?

Jednou z mých velkých novinek nedávných týdnů – kromě projektů v pražském Národním divadle a libereckém Divadle F. X. Šaldy – je, že jsem se po skoro čtrnácti letech přestěhoval zpátky do Čech. Vždycky jsem se tady cítil doma, zároveň mě hodně naplňovalo získávat zkušenosti v zahraničí. V podvědomí jsem vždycky cítil, že mě to táhne zpátky do Čech. Myslím, že to přišlo v pravou chvíli.

Ještě ve vztahu k minulé otázce: Kdyby básník v životě nic nezažil, nemá o čem básnit. Jsem vděčný, že jsem toho mohl spoustu prožít nejen v Anglii a v Dánsku… Těším se na další část svojí cesty, která teď opravdu bude převážně v Čechách. Zároveň budu s projekty v zahraničí samozřejmě pokračovat i nadále. 

Plánujete tedy, jestli to správně chápu, přinést kus Západu do Čech?

Nechci nikomu říkat, jak se hraje správně, protože to je subjektivní a má to kulturní podtext. Myslím ale, že jsem do velké míry pochopil, jak se v zahraničí hrají ti jejich autoři. Chtěl bych, aby se nám tady v Čechách dařilo takového Coplanda nebo třeba Nielsena hrát autenticky, v souladu s tamní tradicí.

K Londýnu mě ještě napadlo: Jakub Hrůša nedávno naplno začal svou londýnskou kapitolu. Asi jste se minuli, že?

Sice minuli, ale pamatuju si – a to bylo ještě dříve, než jsem já bydlel v Londýně –, že jsem se přišel podívat na zkoušku a koncert s Philharmonia Orchestra, kde v tu chvíli byl hlavním hostujícím dirigentem…

Samozřejmě moc rád chodím na jeho koncerty. Je dlouhodobě jedním z mých dirigentských hrdinů, jak už jsem říkal. Už deset patnáct let zpátky jsem pana Hrůšu obdivoval a sledoval.

Když jsme u těch vzorů… Koho dalšího ještě takto uznáváte?

Osobně jsem asistoval už také zmíněnému Antoniu Pappanovi v rámci studií na Royal College. Musím říct, že mě nadchnul – dodnes si vzpomínám na jeho masterclass o opeře Bohéma. Jeho znalost partitury, psychologie rolí a příběhu a všeho možného kolem… Dokázal z nás jako studentů dirigování dostat mnohem víc, než jsme si mysleli, že je v tu chvíli možné. On úplně dýchá hudbu; jde celým jeho tělem.

Ještě zmíním jedno dirigentské jméno. Mladý Ryan Bancroft je v tuto chvíli šéfdirigentem BBC National Orchestra of Wales a stockholmské Royal Philharmonic Orchestra. Jeho práce si také moc vážím.

Profese dirigenta je objemná ve spoustě směrů – hudebně, historicky, psychologicky… Někdo mi říkal, že vrchol kariéry dirigenta je někde kolem věku padesát pět let…

… tou dobou už má asi každou z těch všech dirigentských oblastí zvládnutou alespoň trochu.

Ano. Mladý dirigent často vzhlíží ke vzorům, co jsou věkově nad ním, ale ne všechno je přenosné. Na Ryanovi mě fascinovalo vidět mladého dirigenta, jak funguje ve všech situacích a kolik energie předává.

Poslední otázka, trošku ošklivá – zkuste, je-li to možné, říct jediné slovo. Kdybyste vybíral úplně ze všech možných, kterou kvalitu, vlastnost či schopnost dirigenta stavíte úplně nejvýše? Která je ze všech nejdůležitější?

Můžu dvě slova a jejich vysvětlení?

Určitě.

Řeknu „architektonické slyšení“.

Dirigent musí existovat v každé chvíli ve třech časových osách. V přítomnosti, v budoucnu i v minulosti: V minulosti proto, že na zkoušce nebo na koncertě něco slyšel a nějak na to musí reagovat. V budoucnosti proto, že teď zrovna buduje frázi, jejíž vrchol teprve přijde; teď jsme na šedesáti procentech dynamiky, za dvě a půl minuty musíme být na devadesáti. V přítomnosti zas v reálném čase na zkouškách vyhodnocuju, kdy zastavit tok oné nádherné hudby, abychom ji ještě vylepšili, a kdy naopak hudbě prospěje nezastavovat, i když třeba v tu chvíli ještě není podle mých představ. Například musím rychle vyhodnotit, zda ta či ona chyba byla zaznamenána i hudebníky, kteří ji příště sami vyřeší, nebo jestli je potřeba v tu chvíli hudební tok přerušit…

Výborná myšlenka.

Dirigent musí vnímat opravdu hodně věcí. Velké množství informací, lidských i hudebních, a filtrovat je k prospěchu celého tělesa.

Obrovsky důležitá je tady důvěra věnovaná hráčům orchestru. Dirigent musí mít vlastní představu, nabízí vlastní řešení. Ale v rámci této navržené struktury mají mít hudebníci možnost přispět něčím vlastním, jak to zase cítí oni. Je to neustálá alchymie a těším se, na to, jak se nám to podaří právě 18. května.